Moje cesta

Ahoj, jmenuju se Petr a jak jsem naskočil do běžeckých bot? Po delší pauze, kdy jsem závodně tancoval jsem hledal způsob jak být zase v pohybu. Priorita byla jasná: musí to jít skloubit s rodinou a prací, nezabrat půl dne přípravami a nevyžadovat hned na startu výbavu za desítky tisíc. Běh mi dal tu svobodu, kterou jako táta potřebuju – prostě zavřu dveře a běžím.“ Běh se ukázal jako ideální cesta, i když moje vzpomínky na něj při tělocviku nebyly zrovna fajn. Když jsem v roce 2016 poprvé vyrazil ven, nevěděl jsem o běhání vůbec nic. Prostě jsem běžel a doufal, že to půjde. Pojmy jako tepovka, laktát nebo intervaly pro mě byly v té době španělská vesnice :-). Postupně jsem ale začal vidět výsledky a sebral odvahu i na první závody. Nakonec přišel i ten první půlmaraton. Doběhl jsem ho, i když si přiznejme, že bez podpory a hecování spoluběžců na trati bych to tehdy dával jen horko těžko.

V té době už sem se začal zajímat o běhání víc i v širších souvislostech. Našel jsem spousty informací, které se však mnohdy rozcházely a já nevěděl co je tedy správné a co není. Zda způsob, jakým jsem do této chvíle běhal, byl opravdu správný a zdravý. To byl pro mne impuls k tomu, abych se ohlédl za dosavadní snahou a zjistil jak na tom moje tělo vlastně je. Následovala návštěva v centru Vital Praha a výsledek? Nemáte vlastně vybudovanou základní vytrvalost. Jak to? No a tak přišla řada změn, tréninkový plán a vzdělávání.

Během dalších let se běh stal neoddělitelnou součástí mého života, poznal jsem spoustu skvělých lidí, nejen z běžeckého prostředí, kteří mne posouvali dál.  Účastnil jsem se několika dalších závodů od 5ti km až po maraton, štafetových závodů, seminářů a setkání. Největší metou bylo pro mne získání licence Trenéra kondičního běhu 1.třídy pod záštitou Českého atletického svazu.